Start: francouzské bláto, marocký písek… a vzpomínka na Huberta Auriola
(zní to asi zvláštně, ale v Africe jste bez vody nahraní), a třeba i závodnické průkazky. Tohle celé se děje u spousty stolů a mezitím se potkáváte s dalšími závodníky, se kterými se bavíte a občas i trochu špičkujete.
Poslední věc je brífink s ředitelem, který dává instrukce pro následující etapy. Tehdejším šéfem Dakaru byl Hubert Auriol. Výborný člověk. Věděl hodně dobře, o čem mluví, protože tenhle závod jezdil. A ne ledajak. Dokonce ho jako první dokázal postupně vyhrát s motorkou i s autem. Skvěle se s ním mluvilo, všechno dokázal vyřešit, vždy se choval přátelsky. A taky pak nechyběl na žádné party. Bohužel Hubert letos v lednu umřel, takže pivo si už spolu nedáme… Ale vzpomínám na něj hrozně rád. Právě lidi jako on udělali Dakar tím, co je.
Každopádně jsme začátkem ledna vyjeli z Paříže a to, co nás čekalo, připomínalo nejvíc ze všeho tankodrom se spoustou bahna. Kluci na motorkách se mnohdy pořádně vyváleli, problémy ale byly i s auty, která hodně často musely tahat traktory. Byli jsme dost rádi, když se tenhle speciál pro kamiony zrušil a mohli jsme do Narbonne dojet po dálnici.
Další den už byl fajn, 35 kilometrů vinicemi, krása. Navíc ve výletním tempu, protože v Evropě se závod moc nehrotí – jde spíš o to si v klidu „rozehřát“ stroj a nikde se nevybourat. I Karel si naši novou Pumu ještě osahával. Potom dalších 35 kilometrů do španělské Granady, nalodění a pak Maroko – první africká etapa o 247 kilometrech.
Teď teprve začal ostrý závod. Ještě to nebyla Sahara, střídaly se horské kamenité cesty a první písek. Já sám jsem řešil aklimatizační problémy spolu obrovským pocitem odpovědnosti. Vedlo to u mne ke zdravotním problémům. Zvracel jsem a začal jsem mít částečné chvilkové výpadky vidění. Pro pozici navigátora to bylo opravdu velmi problematické, a hlavně jsem vůbec netušil, co s tím mám dělat. Nikomu jsem to tehdy nepřiznal a po pravdě jsem byl rád, že to samo odeznělo a všecno si sedlo tak, že v dalších etapách jsem už byl schopen normálně fungovat.
I ostatní posádky měly problémy. Do čela mezi kamiony se dostaly Mitsubishi, ale to nás nějak nezneklidňovalo. Spíš jsme si říkali, jestli to nejedou až moc zostra a nepřetíží stroje (což se bohužel pro ně opravdu stalo a o něco později se úplně propadli). Jenže Dakar se rozhoduje až později, na poušti. A tak to u nás zatím bylo dobré. Karel byl čím dál jistější, nálada byla dobrá a my se už těšili, co nás bude čekat hlouběji na jihu.
Jan Čermák
Stojí Island opravdu za to?
Pokud máte rádi přírodu, tak je odpověď jedno velké ANO! Hory, jezera, termální prameny, aktivní sopky a k tomu Atlantik plný roztodivných tvorů.
Jan Čermák
Na skok v Ázerbajdžánu
Pokud jste ještě nebyli v Ázerbájdžánu, měli byste to napravit. Je to země, jejíž návštěva určitě stojí za to. Krásné hory, moderní velkoměsta, fantastické jídlo a milí, srdeční lidé.
Jan Čermák
Moje vzpomínka na Karla Lopraise
Když mi včera ráno zavolal Karlův syn Leoš, že Puma nedojela 7. etapu, tak jsem jen stěží zadržoval slzy.
Jan Čermák
O zneužité Sněhurce
Holky to fakt nemají jednoduché, obtěžování je víc, než se zdá. Vím to. Protože jsem to zažil. Na vlastní ... kůži.
Jan Čermák
Z Bíteše až do Pekingu
Občas se mě lidi ptají, jak jsem se dostal k závodění v autech na Dakaru. Obvykle si myslí, že je člověk prostě odmala blázen do aut, pak jezdí motokáry, potom nějaké lokální závody a po spoustě let a zkušeností vyrazí na extrémní
Jan Čermák
Jak jsme vyhráli Dakar
Incident s bandity nás vyděsil, ale rychle se to otočilo do euforie. Jsme živí a zdraví, sice jsme přišli o kamion a spoustu náhradních dílů, ale všechno dobře dopadlo. A my mohli zkusit jet o vítězství.
Jan Čermák
Bezejmenní hrdinové
Mechanici. Tihle chlapi jsou nedílnou součástí závodů a soutěží, bez nich by ani největší hvězda nevyhrála. Na nich hodně záleží, jestli bude úspěch nebo nebude. Zvlášť na Dakaru.
Jan Čermák
Přepadení v poušti
Afrika je divoký kontinent. Náročná je samozřejmě hlavně příroda: poušť, horko, divoká zvířata, ale narazit se dá i na ozbrojené rebely nebo loupežníky. A právě na ně jsme v roce 1998 v Mauretánii narazili my.
Jan Čermák
Karavana do Dakaru
Dakar nejsou jenom jezdci. Je to pořádná karavana, kterou tvoří taky mechanici, novináři, kuchyně, dispečink, doktoři... a to všechno na zemi i ve vzduchu.
Jan Čermák
Zima 1997, aneb před cestou do Paříže
Afrika je krásná a zajímavá. Jen je poněkud nestabilní. Platilo to v sedmdesátých letech, platí to dnes a platilo to i koncem devadesátých let, když se tým Tatry chystal na Rallye Paříž-Dakar 1998.
Jan Čermák
Moje vzpomínky na Dakar
Rallye Dakar je neuvěřitelná věc. Obrovský fenomén. Říká se, že je to nejnáročnější soutěž svého druhu na světě, a co můžu posoudit, nejspíš je to pravda. Vždyť jsem si ji v roce 98 zajel s Karlem Lopraisem.
- Počet článků 12
- Celková karma 0
- Průměrná čtenost 475x