Moje vzpomínky na Dakar

Rallye Dakar je neuvěřitelná věc. Obrovský fenomén. Říká se, že je to nejnáročnější soutěž svého druhu na světě, a co můžu posoudit, nejspíš je to pravda. Vždyť jsem si ji v roce 98 zajel s Karlem Lopraisem. 

Na tom, že je to pořád v Česku nesmírně populární a sledovaný závod, má „Monsieur Dakar“ Karel Loprais obrovský podíl. S ním jsem v roce 1998 seděl v Tatrovce jako navigátor. Společně jsme tehdy stanuli na stupních vítězů.  

Když se koukám dneska na závody, co už nemají v názvu „Paříž“, okamžitě mi hlavou projede obrovská spousta pocitů. Ten úplně nejsilnější je, že člověk strašně zatouží zase být společně uprostřed toho všeho, v úžasné atmosféře s lidmi, kteří tě nenechají na holičkách, a to nejenom ti z vlastního týmu … Nasadit si helmu, vzít roadbook a doslova letět nekonečnou pouští.

Roku 1998 se jelo trasou jako naposledy v roce 1993, přes Granadu. Karel poprvé nejel v klasické 815, se kterou už předtím třikrát vyhrál, ale v novém kamionu Tatra s přezdívkou Puma. Bylo to tehdy hodně divoké. Nejvíc utkvělo v paměti, že na tomhle ročníku došlo k pouštnímu přepadení. Tatra tehdy měla na závodech kamionů celkem tři vozy. A dva z nich přepadli v Mali lupiči. Auta Milana Kořeného a Bedřicha Sklenovského (ten řídil asistenční kamion, což je auto naložené po okraj náhradními díly) dojížděly devátou etapu a najednou po nich začal někdo střílet. Co kluci tehdy vyprávěli, měli strach o život. Zamaskovaní lupiči namířili samopaly, vytáhli je ven a obrali úplně o všechno. Nakonec si asistenční kamion vzali a odjeli, druhému prostříleli kola. Neuvěřitelné na tom je, že i po tomhle všem se pro kluky podařilo sehnat vybavení, Tatru opravit a závod dojet. A ne jen tak, ale na 3. místě! Byli v cíli jen necelých osm hodin za námi.

Obecně byla cesta Afrikou mnohdy docela divoká. Taky se nakonec dění v Mauretánii, přes kterou se tradičně jezdilo, stalo africké trase rallye osudným. Kvůli obrovskému nárůstu terorismu právě v téhle oblasti se musela celá akce v roce 2008 zrušit a o rok později už se přesunula do Jižní Ameriky.

Tahle soutěž se ale může konat kdekoli, stejně to pořád bude (spolu s dnes už historickou Rallye Paříž – Peking) moje srdcová záležitost. Ať už šlo o financování a přípravu týmu, přes zajišťování sponzorů nebo o to sednout si do kabiny a vyrazit každé ráno na start.

O tom, jak se člověk může řízením osudu ocitnout v roli navigátora, jak to všechno koncem devadesátých let vypadalo cestou do Pekingu a potom cestou do Dakaru, taky o lidech a zážitcích a třeba taky o tom, jak se dá v Petrohradu sehnat náhradní přední sklo, bych tady chtěl psát. Snad vás to bude bavit.